Tomáš Krystlík / Václav Žák

KRYSTLÍK: „Pane Žáku, proč tvrdíte v debatě s panem Tomášem Pecinou v Debatním klubu v roce 2013 nepravdu, že K. H. Frank v Karlově Studánce koncem března 1944 řekl, že 1/3 Čechů se přenárodní, 1/3 vystěhuje na východ a 1/3 bude vyhubena?“

ŽÁK: K projevu Karla Hermanna Franka v Karlově Studánce mohu říci následující: projev byl tehdy tajný a posluchači byli upozorněni, že dělat si poznámky by bylo nemístné. Z toho plyne, že zcela spolehlivě se nedá dokázat, co Karl Hermann Frank v Karlově Studánce říkal. Já jsem četl verzi jeho projevu, ve které mne zaujala zejména pasáž, ve které odůvodňoval, proč je třeba utajovat informace o tom, co se s Čechy po válce stane. Odůvodňoval to tím, že sudetští Němci mají takové měkké srdce, že by to svým sousedům Čechům prozradili, a tím by zkomplikovali konečné řešení české otázky po skončení války. Jak má to konečné řešení vypadat, se vedly diskuse už od jeho prvního nástinu Reinhardem Heydrichem, a Karl Hermann Frank v Karlově Studánce s žádnou novou verzi nepřišel. Bohužel, nedělal jsem si poznámky, a tak se mi po druhé nepodařilo tento pramen najít. Při debatách v českoněmeckém diskusím fóru to po mně chtěla jedna sudetská Němka, ale ani tehdy se mi ho nepodařilo najít.

KRYSTLÍK: K. H. Frank nic takového neřekl. Záznam Frankovy řeči v Bad Karlsbrunn je v Národním archivu ČR v Praze: číslo fondu 1464, název fondu: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha, značka fondu: NSM – bývalý fond SÚ MV č. 110, původce: Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110–9/5. Zde relevantní část doslovného přepisu jeho řeči (překlad ode mne):

„Je jisté, že protektorát – pokud nedojde k mimořádným událostem – bude zachován do konce války i po ní ve svých dnešních hranicích… Diskuse o rozčlenění českomoravského prostoru, ať jsou vedeny z jakékoli strany, jsou politicky chybné a musejí přestat… Český národ patřící k západním Slovanům neleží pouze v německém politickém, nýbrž i v německém národním prostoru. Tato poloha zapovídá politickou samostatnost. Neschopnost Čechů se natrvalo státně organizovat je osud tohoto prostoru… Původně existoval velký rasový rozdíl mezi germánskými Němci a slovanskými Čechy. Tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši nebo ke státům vedených Němci určila a rozsáhle změnila nejen politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého národa. Od počátku probíhalo v českomoravském prostoru mísení česko–německé krve, česká knížata si brala ženy z německých šlechtických rodů… Výsledkem tisíciletého dějinného procesu je rozsáhlé rasové sblížení obou národů… Vzdáleným cílem nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě je směřování ke znovuzískání půdy a na ní sídlících lidí pro němectví a říšskou ideu. K tomu existují dvě možnosti. Buď (A) úplné vysídlení Čechů z Čech a Moravy mimo Říši, nebo (B) ponechání většiny Čechů a Čechách a na Moravě při současném použití rozmanitých metod sloužících k asimilaci a přenárodnění podle x-letého plánu. Přitom se mohou sledovat tři základní linie: (1) přenárodnění rasově vhodných, tedy podle krve nám vítaným Čechů, (2) vysídlení rasově nepřijatelných (v originále „nestravitelných“) Čechů a všech destruktivních elementů z řad Říši nepřátelské inteligence, (3) znovuosídlení prázdného prostoru čerstvou německou krví. Ad A: Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepovažuji za proveditelné, protože (a) není k dispozici vhodný prostor, kde by mohli být nově usídleni, (b) nejsou k dispozici Němci, kteří by prázdný prostor zaplnili, (c) vysoce civilizované, hospodářsky a z dopravně technického hlediska nanejvýš citlivé srdce Evropy nesnese narušení své funkce a vakuum, (d) na desetiletí dopředu jsou zde lidé říšským kapitálem a my v nové říši nemůžeme postrádat sedm milionů Čechů, (e) šokující účinek takové evakuace na ostatní národy je nežádoucí.“

Kde máte ono vybití třetiny Čechů? Pro zajímavost ani Heydrich nic takového neprohlásil. Jen řekl: „Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi.“ A také: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“

Podle rozkazu Heinricha Himmlera z 12. 9. 1942 byla pro poněmčování Čechů používána pouze rasová měřítka, stejná jako při výběru do SS s tím, že Čechy ze „skupiny I až III je v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení“. To byla podstatná novinka, protože kromě změny metodiky učinil osoby z rasové kategorie III, klasifikované do té doby už jako rasově nežádoucí přírůstek němectví, schopné poněmčení. Tím se přenárodnění začalo týkat ještě větší části české populace, než bylo původně zamýšleno. Tento Himmlerův rozkaz nebyl nikdy odvolán, taktéž ne Hitlerovo rozhodnutí z 23. 9. 1940, že Češi budou přenárodněni v časovém horizontu minimálně sta let. Detlef Brandes v interview uveřejněném 25. 6. 2015 v Právu a v Novinkách.cz potvrdil, že plány německého národně socialistického režimu na vysídlení Čechů z českých zemí neexistovaly.

ŽÁK: Děkuji vám za obsáhlou odpověď, ze které jsem však byl poněkud zmaten. Existoval strategický cíl, který si tisíciletá říše dala. Tím cílem bylo Čechy bez Čechů. Reinhard Heydrich to ve své nástupnické řeči formuloval jasně:

(Překlad podstatných pasáží pro debatu je pod německým textem)

„Und nun, meine Herren, ein paar Gedanken zur Endlösung, die ich auch bitte, ja für sich zu behalten, die ich Ihnen aber sagen möchte, weil Sie sie wissen müssen, um bei der Nahaufgabe keine Fehler zu machen. Meine Herren, die Endlösung wird folgendes mit sich bringen müssen:

1) dass dieser Raum einmal endgültig deutsch besiedelt werden muss. Dieser Raum ist ein Herzstück des Reiches und wir können nie dulden, – das zeigt die Entwicklung der deutschen Geschichte – dass aus diesem Raum immer wieder die Dolchstösse gegen das Reich kommen. Zur endgültigen Eindeutschung dieses Raumes will ich nicht etwa sagen: Wir wollen nach alter Methode nun versuchen, dieses Tschechengesindel deutsch zu machen, sondern ganz nüchtern: das setzt schon bei den Dingen an, die heute bereits getarnt eingeleitet werden können. Um zu übersehen, was von diesen Menschen in diesem Raum eindeutschbar ist, muss ich eine Bestandsaufnahme machen in rassisch-völkischer Beziehung. D.h. also, ich muss durch die verschiedensten Methoden, mit den verschiedensten Hintertürchen die Gelegenheit haben, diese Gesamtbevölkerung einmal völkisch und rassisch abzutasten. Ob mit dem Röntgenslurmbann, durch Untersuchung einer Schule oder ob ich die Jugend bei der Bildung eines angeblichen Arbeitsdienstes rassisch überhole – ich muss ein Gesamtbild des Volkes haben und dann kann ich sagen, so und so sieht die Bevölkerung aus. Da gibt es folgende Menschen: Die einen sind gutrassing und gutgesinnt, das ist ganz einfach, die können wir eindeutschen. Dann haben wir die anderen, das sind die Gegenpole: schlechtrassig und schlechtgesinnt. Diese Menschen muss ich hinausbringen. Im Osten ist viel Platz. Dann bleibt in der Mitte nun eine Mitlelschicht, die ich genau durchprüfen muss. Da sind in dieser Schicht schlechtrassig Gutgesinnte und gutrassig Schlechtgesinnte. Bei den schlechtrassig Gutgesinnten – wird man es wahrscheinlich so machen müssen, dass man sie irgendwo im Reich oder irgendwie einsetzt und nun dafür sorgt, dass sie keine Kinder mehr kriegen, weil man sie in diesem Raum nicht weiter entwickeln will. – Aber nicht vor den Kopf stossen! Es ist dies ja alles nur theoretisch gesehen. Dann bleiben übrig die gutrassig Schlechtgesinnten. Das sind die gefährlichsten, denn das ist die gutrassige Führerschicht. Wir müssen hier überlegen, was wir bei diesen machen. Bei einem Teil der gutrassig Schlechtgesinnten wird nur eines übrig bleiben, dass wir versuchen, sie im Reich in einer rein deutschen Umgebumg anzusiedeln, einzudeutschen und gesinnungsmässig zu erziehen oder, wenn das nicht geht, sie endgültig an die Wand zu stellen; denn aussiedeln kann ich sie nicht, weil sie drüben im Osten eine Führerschicht bilden würden, die sich gegen uns richtet.“

(„Konečné řešení musí vést k tomu, že tento prostor jednou bude s definitivní platností poněmčen… Existují různé skupiny lidí: Jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v Říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“ – překlad KOLEKTIF)

Vy jste z ní citoval jenom zcela nedostatečnou část. Je samozřejmě možné se spořit o poměry, já jsem pro jednoduchost mluvil o třetinách je ovšem možné, že by Heydrich potom, co by získal celkový obraz národa rozhodl o podstatně jiných poměrech, kdo má být poněmčen a kdo má jít na Sibiř. Prostě strategický záměr byl, že Češi tady nemají co dělat.

V tom záznamu, který jsem měl v ruce já, K. H, Frank vylíčil chmurný obraz budoucnosti Čechů. Proto také připomínal nebezpečí soucitu sudetských Němců s jejich budoucím osudem. Jestli to byla falešná informace, pak se za její šíření omlouvám. Nemám tak fenomenální paměť jako pan president a musím připustit, že jsem se mohl mýlit. Nicméně mi připadá téměř neuvěřitelné, že máte evidentně tendenci Frankovu starost o dostatek pracovní síly na území protektorátu vykládat jako důkaz o jeho starosti o osud původní české populace. A to nemluvím o interpretaci záměru Himmlera.

Detlef Brandes je nepochybně vynikající historik. Pokud říká že neexistovaly plány na vysídlení Čechů z českých zemí, má tím nepochybně na mysli, že neexistovaly takové plány, které by se daly přirovnal k plánům na konečné řešení židovské otázky. Jenže židovskou otázku se nacistický režim rozhodl řešit během války, česká se měl řešit až po válce. Vůdce a Heydrich zadali strategický cíl naprosto jasně: viz citát z Heydrichovy řeči, který uvádím. Jenom rozpracování podrobností bylo odloženo do budoucnosti.

Co se týče mého názoru na nezbytnost provedení odsunu, zmíním se o něm v některém z budoucích mailů. Je to komplikované téma a teď momentálně na jeho zpracování nemám čas.

KRYSTLÍK: Vážený pane Žáku, odvolávání na Heydrichy představy Vám nepomůže. Mluvil jste o Frankových plánech pronesených dva roky po Heydrichově smrti, podle svých vlastních slov pod vlivem dojmu, že stojíte coby přednášející za katedrou ve stejném sále a na stejném místě jako předtím K. H. Frank. Prostě a jednoduše: nejsou Vám známa důležitá historická fakta. Tak tedy znova a podrobněji.

Jak píše Detlef Brandes, byly prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům, germanizace českých zemí, odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v územích odstoupených Německu): (1) odpolitizování, (2) přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, (3) názorová převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak Brandes zdůrazňuje, český národ nesměl být „deklasován“ nebo z rasových důvodů proměněn v „pomocný národ“ [Brandes 1999]. Vyjádřeno jednou větou: Němci se pokusili o poněmčení Čechů en bloc. Hlavní rasový a osídlovací úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RusHA) v Berlíně měl následující názor: „Češi se během tisíciletí plně rozplynuli v německé kultuře. Zůstala zachována jen řeč, dnes jediný zbylý znak charakterizující češství.“ [König-Beyer]. V odstoupených územích Německu v roce 1938 dostali všichni, i Češi (tedy osoby hlásivší se při sčítáni lidu v roce 1930 k československé národnosti) narození tam před rokem 1910 a mající tam bydliště k 10. 10. 1938, se svými manželkami, dětmi, vnuky a jejich manželkami automaticky německou státní příslušnost, aniž se jich kdokoliv ptal – stali se tedy z německého státoprávního hlediska Němci a to bez ohledu na národnost. Hlučíňanům nebyla německá státní příslušnost přidělena, nýbrž vrácena, protože Hlučínsko bylo Versailleskou smlouvou odtrženo od Německé říše z Pruského Slezska a přiděleno v roce 1920 ČSR. Výše uvedené neplatí pro území Těšínska, připadlého Polsku a posléze Německu, ani pro protektorát. U židů se dále postupovalo podle nacistického říšského zákona o občanství (Reichsbürgergesetz vom 15. September 1935, RGB).

Všimněte si, pane Žáku, že Němci zaobčanovali v odstoupených územích každého autochtonního Čecha, tj. udělali z nich Němce. To se dělá s lidmi, které chcete zabít, vysídlit mimo české země?

Představa rozšíření Německé říše mírovými prostředky západním i východním směrem nebyla původně německou národně socialistickou ideou. Tuto myšlenku nacisté jen převzali, a Hitler ve svých úvahách omezil rozšiřování německého životního prostoru (Lebensraum) pouze na východ. A příležitost osídlit české země, staré to území Svaté říše římské národa německého, německým živlem nezbytně vyvolala konkrétní návrhy, jak v této věci postupovat. Protektor von Neurath, jeho Úřad říšského protektora (Amt des Reichsprotektors) a protektorátní landrati vycházeli z toho, že přenárodnit lze prakticky všechny Čechy [Brandes 2012]. Vůči tlakům na germanizaci prostoru českých zemí reagoval K. H. Frank memorandem Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940, ve kterém stálo následující: „Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi milionů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“ [Brandes 1999]. Všimněte, pane Žáku, že Frankův postoj v roce 1944 byl stejný jako v roce 1940.

V protokolu z porady u Hitlera dne 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, kdy Hitler dal Frankovi za pravdu, se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů: (1) Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům. (2) Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí, kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva. (3) Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“ [Brügel 1974] K tomu poznámka, pane Žáku, abyste předčasně nejásal! Během procesu s Adolfem Eichmannem došel izraelský soud k závěru, že výraz Sonderbehandlung nelze považovat za eufemismus pro likvidaci [Schicha – Metzing], což nebrání českým historikům, aby tvrdili opak.

Na další poradě u Hitlera v tentýž den, 23. 9. 1940, za přítomnosti říšského ministra spravedlnosti Franze Gürtnera Führer nařídil, aby se chystaný proces s příslušníky české odbojové organizace Obrana národa odsunul na dobu po válce, aby soudy tak neprodukovaly české mučedníky. Po válce mohou být odsouzeni k smrti, on jim však udělí milost a buď se deportují na nějaký ostrov, anebo poputují do čestné vazby v nějaké pevnosti, „kde budou moci v zapomenutí spokojeně skonat“. Podle Goebbelsova zápisu v deníku z 24. 9. 1940 si též Hitler přál „stále více politiky asimilace v protektorátu“. V českém vydání Goebbelsových deníků tyto pasy chybí (proč asi, pane Žáku?). Hitlerově zákazu odbojáře odsuzovat a popravovat se Heydrich podřídil až v březnu 1942 – také zajímavé, že? [Brandes 2012].

11. a 12. 10. 1940 byl Frank opět u Hitlera a dověděl se, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů ihned [Brandes 1999]. Hitler to s ním projednal v několikahodinových rozhovorech a pověřil ho vypracováním detailního plánu germanizace v různě velkých oblastech českých zemí s tím, že s ním, Hitlerem, Frank v určených termínech plán probere. Hitlerem uložený úkol plnil Frank až do konce války. Po příjezdu do Prahy uložil Frank podřízeným rozpracovat Hitlerovy pokyny podle hospodářských odvětví. Útržkovité informace o zpracování plánu se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s protipropagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme býti zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“ [Brandes 1999]

Pak přichází na řadu v časové posloupnosti Heydrichův projev v Černínském paláci 2. 10. 1941. René Küpper zaznamenal, že Heydrich si čtyři dny po onom svém tajném projevu v Černínském paláci nechal předložit Frankovo memorandum Hitlerovi z 28. 8. 1940 (zmíněné výše) [Küpper]. Motiv není znám. Heydrich sám o měsíc a půl později jím přednesené způsoby zacházení s Čechy oslabil, když 17. 11. 1941 prohlásil, že „Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost“ [Gebhart – Kuklík]. V dalším svém projevu k vedoucím činitelům německých úřadů v protektorátu dne 4. 2. 1942 počítal Heydrich zřejmě pod vlivem konference ve Wannsee s vystěhováním neponěmčitelných Čechů do táborů GULAGu na severu Ruska, kde by dělali dozorce a předáky tam vyhnaným židům z Evropy [Kárný – Milotová, 1991]. Shrneme-li, tak Heydrichovy teoretické způsoby zacházení s Čechy by se při aplikaci dostaly do konfliktu s Hitlerovými představami ze září 1940. Byly smeteny se stolu Himmlerovými níže popsanými rozkazy RSHA a RuSHA z 12. 9. 1942.

Dají se rozlišit dva hlavní německé nacionálně socialistické přístupy k přenárodňování Čechů: první zdůrazňoval roli politických postojů přenárodňovaných, druhý jejich rasovou vhodnost. První zastávali aparát NSDAP a vedoucí všech žup v okolí protektorátu včetně Konrada Henleina, zastánci druhého přístupu byli SS, H. Himmler, K. H. Frank a R. Heydrich. SS svůj názor proti vůli NSDAP prosadila. Již v září 1940 začal šéf RSHA (Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, Reichssicherheitshauptamtu) Reinhard Heydrich požadovat, aby znovuponěmčitelní (wiedereindeutschungsfähig) Češi byli stanoveni pouze podle rasových kritérií. Z použitého přídavného jména plyne, že RSHA považoval Čechy z větší části za poslovanštěné Němce, protože v opačném případě by se použil adjektiv eindeutschungs- nebo umvolkungsfähig (poněmčitelný nebo přenárodnitelný). Podle Heydrichových pokynů mělo berlínské ústředí Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA) zpracovat metodiku zjišťování a provést příslušný rasový výzkum mezi českým obyvatelstvem. Tím se názory Heydrichovy a SS dostaly do střetu s Henleinovými, který ve své župě jako hlavní kritérium pro přenárodnění považoval politické postoje dotyčného [Novotný, R.]. I protektorátní landrati až do Himmlerova zásadního rozhodnutí z 12. 9. 1942 přiznávali Čechům německou národnost (a státní příslušnost) především podle jejich politických postojů [Brandes 2012]. Liberecká pobočka Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS donutila 20. 6. 1942 Henleina změnit postoj a propustit Franze Künzela z bývalého KB (Kameradschaftsbund für volks– und sozialpolitische Bildung, Svaz kamarádství pro národní a sociálně politické vzdělání), vedoucího kanceláře Říšské župy Sudety pro pohraniční oblasti, který stejně jako Henlein rozlišoval mezi tím, zda je jedinec poněmčení schopen či poněmčení hoden a akcentoval druhou možnost. Henlein zůstal v úřadu, ale musel se rasovému kritériu pro přenárodnění Čechů prosazovanému SS podřídit. Župní vedoucí (Gauleiter) příslušní pro Alsasko a Lotrinsko si počínali obdobně jako Henlein a u žadatelů o německou státní příslušnost upřednostňovali především znalost němčiny a politické postoje [Brandes 2012]. Naopak župní vedoucí tam, kde se uplatňoval Německý národnostní soupis (Deutsche Volksliste, DVL), tj. v říšských župách Danzig-Westpreußen (Gdańsk-Západní Prusko), Wartheland (Povartí), Ober-Schlesien (Horní Slezsko), nechali do něj zapisovat coby poslovanštělé potomky usedlého germánského obyvatelstva i rodilé Poláky a další národnosti bez znalosti němčiny a jakéhokoli kladného vztahu k němectví, dokonce i se vztahem záporným, který se automaticky předpokládal podle meziválečného členství dotyčného v polských politických organizacích. Byli zapisováni do DVL, Abteilung III a IV (Německý národnostní soupis, oddělení III a IV), nezískávali tím německou státní příslušnost jako zapsaní v Abteilung I nebo II, nýbrž si ihned mohli o ni požádat. Později ji všichni z DVL, Abteilung III stejně dostali přidělenu, z DVL, Abteilung IV jen někteří.

Říšský vůdce SS (Reichsführer SS) Heinrich Himmler nařídil 12. 9. 1942 RSHA a RuSHA poté, kdy ze 120 protektorátních příslušníků z Prahy ucházejících se o německou národnost a státní příslušnost bylo uznáno coby vhodných pouze šest, aby byla pro poněmčování Čechů používána tatáž rasová měřítka jako při výběru do SS s tím, že Čechy ze „skupiny I až III je v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení“ [Národní archiv ČR, sg. 109-4/60; Brandes 2012]. Kromě změny metodiky učinil Himmler osoby z rasové kategorie III, klasifikované dosud jako rasově nežádoucí přírůstek němectví, schopné poněmčení. Mohl tak učinit, byl nadřízeným obou úřadů. Tím se přenárodnění začalo týkat ještě větší části české populace, než bylo původně zamýšleno.

O rasových šetřeních pobočky RuSHA v Praze se dochovaly jen fragmenty, většinou pouze sumární měsíční výkazy zkoumání zasílané K. H. Frankovi, protože dokumenty úřadu byly pravděpodobně Čechy hned po válce cíleně zničeny. Od září 1941 do února 1945 byli rasově vyšetřeni včetně průzkumu mezi českými školáky minimálně 326 022 Češi v protektorátu a 62 482 Češi v Říšské župě Sudety [Brandes 2012]. K tomu, jak dále uvádí Brandes, bylo rasově prozkoumáno minimálně 9000 českých zaměstnanců drah a 7000 českých zaměstnanců pošt pracujících ve „staré“ Říši. Že šetření pokračovalo a jeho rozsah se zvyšoval i za kritické vojenské situace ke konci války, dokládá zcela zřetelně význam, jaký mu Heinrich Himmler, SS a K. H. Frank přikládali [Heinemann]. Brandes píše, že jen mezi únorem 1943 a únorem 1945 (pro toto období jsou k dispozici měsíční hlášení RuSHA v Praze úřadu K. H. Franka, které ušly zničení) prošlo rasovými prověrkami asi 5 % celkového českého obyvatelstva nejen v protektorátu, nýbrž i v odstoupených územích [Brandes 2012]. K tomu je nutné přičíst Čechy prozkoumané před tímto datem. Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle rasových výzkumů RuSHA ve vzorku složeném ze 48 184 osob zkoumaných mezi únorem 1943 a únorem 1945 v kategoriích I, II, III+ a III 87,54 %. Tzv. nevyvážení míšenci z rasové kategorie IV, nevhodní k přenárodnění coby rasově neúnosní, byli v české populaci zastoupeni 12,45 % a tzv. zcela rasově neúnosní z kategorie IVf podílem jen 0,015 %. S nimi byla zkoumána i tzv. rodinná společenstva, což byly jejich rodiny, statisticky čítající i s nimi v průměru 3,06 osob, tedy celkem kolem 147 443 osob [Brandes 2012]. Zkoumaný vzorek byl dostatečně veliký, aby se výsledky daly spolehlivě aplikovat na celou českou populaci. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že jen 12,45 % Čechů mělo být z rasových důvodů pracovně nasazeno ve staré Říši k pozvolné převýchově a 0,015 % Čechům (kategorie IVf), tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů (sic) hrozilo vystěhování na východ, do Generalgouvernementu.

Do programu jednání vysokých představitelů správy a NSDAP Říšské župy Sudety v Karlově Studánce (Bad Karlsbrunn), konaném 28.–30. 3. 1944 byla zařazena přednáška K. H. Franka o říšské politice v protektorátu, tedy i o způsobu zacházení Čechy. Přednášející v Karlově Studánce měli být vysokými členy strany, pokud možno na postech ministerských nebo jim odpovídajícím. Protože Frankovy vztahy s vedoucími sousedních žup (Gauleiter) s výjimkou Henleina byly značně napjaté, a oni a jejich zástupci se měli konference zúčastnit, přednesl referát na toto téma sám Frank, aby zabránil projevům nevhodných názorů. Župní vedoucí sousedních žup totiž sledovali ostrou národnostní politiku NSDAP, kterou Frank nesdílel, a přes stranu se snažili zasahovat do řízení protektorátu. Frank se řídil svými odlišnými představami, které byly blízké plánům SS a Himmlera, tedy zákonitě kolidovaly se záměry NSDAP. Frank ale dokázal své představy většinou prosadit i proti vůli strany, a když to bylo nutné, přesvědčil o jejich vhodnosti samotného Hitlera. Frank byl i zásadním odpůrcem úmyslu župních vedoucích sousedních žup rozparcelovat si protektorát a připojit jeho části ke svým župním územím [Frank, E., Küpper].

Sturmbannführer Walter Jacobi, vedoucí protektorátní centrály SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba) sděloval 3. 5. 1944 vedoucímu úřadu německého státního ministra pro Čechy a Moravu Robertu Giesemu: „Až bude dosaženo vítězství, pak pracovní možnosti a možnosti vzestupu, které Říše bude nabízet v celé Evropě mladým českým generacím, potlačí nacionální nebo dokonce šovinistické tendence ve prospěch sociálních požadavků. Neboť sociální program nacionalismu je jeden z nejsilnějších propagačních prostředků Říše pro výkonný a pracovitý český národ. Dle zdejšího mínění bude pouze otázkou velkorysé německé organizace, aby se Čechům splnila jejich sociální přání a poskytly se jim ve všech oblastech života možnosti k vzestupu a výdělečné činnosti ve velkoněmeckém prostoru.“ [NA, sg. 110–4/22] Hitler ještě v telegramu Háchovi k šestému výročí vzniku protektorátu „zaručoval národní substanci“ a „zabezpečení nejvyšších národních a ideových hodnot.“ [Brandes 2012]. To jsou poslední známé německé záměry o zacházení s Čechy.

Takže mi, pane Žáku, přestaňte podsouvat nesmysly, že hájím Frankovu starost o české pracovní síly! Hitler v září 1940 rozhodl o přenárodnění Čechů během sta let a Frank se toho držel až do konce války. Heydrich v hodně věcech nedbal Hitlerových pokynů, po odlišné linii jela i NSDAP. Himmler v září 1942 jako vrchní velitel SS, RuSHA a RSHA rozhodl o způsobu nakládání s českým obyvatelstvem, který byl v souladu s Hitlerovým rozhodnutím ze září 1940. Poválečná změna k horšímu zacházení s Čechy nastat neměla – viz též výše uvedená zpráva Waltera Jacobi z 3. 5. 1944.

Bez ohledu na výše popsané nemůžete tvrdit, že Frank v Karlově Studánce v březnu 1944 řekl, že třetina Čechů má být vyhlazena, třetina poněmčena a třetina vystěhována, když v Národním archivu ČR uložený záznam jeho řeči tvrdí něco jiného. Namítáte ve svém posledním e-mailu zcela nepravdivě: „Vůdce a Heydrich zadali strategický cíl naprosto jasně: viz citát z Heydrichovy řeči, který uvádím.“ Hitler vydal směrnici pro zacházení s Čechy 23. 9. 1940 a svůj názor nezměnil do své smrti. Tedy Heydrichova slova od něj nepocházela, nehledě k tomu, že Heydrich nastínil pouze možná teoretická řešení. Heydrich ho neposlechl ve vícero případech – Hitlerovo přání šetřit životy českých odbojářů, aby z nich Češi nedělali mučedníky, akceptoval až po půl roce, neuposlechl ho, aby přestal létat coby řadový vojenský pilot-stíhač při obsazování Francie a pak na sovětské frontě. Když byl Heydrich sestřelen Rusy a nouzově přistál za linií fronty na sovětském území a muselo se pro něj vydat záchranné komando, pohrozil mu Hitler suspendováním. To nakonec zabralo. S tím podle předpisu chybějícím ocelovým plátem za zadním sedadlem služebního automobilu, že se pohyboval bez vojenské ochrany a beze zbraně (v okamžiku atentátu sice pistoli měl, ale bez zasunutého zásobníku, nenabitou) je snad i Vám známo.

A nesnažte se, prosím, Detlefu Brandesovi podsunout takový nesmysl jako: „Pokud říká (Brandes), že neexistovaly plány na vysídlení Čechů z českých zemí, má tím nepochybně na mysli, že neexistovaly takové plány, které by se daly přirovnal k plánům na konečné řešení židovské otázky.“ Brandesův výrok v onom článku [Cinger] nepřipouští porovnání s plány pro židy. Očekával jsem od Vás poněkud důstojnější se vyrovnání s tématem a ne hloupé manévrování českého nacionalisty.

Použitá literatura:

  • Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
  • Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
  • Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1939–1946. Nymphenburger Verlagshandlung GmbH, München 1974; česky: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008
  • Cinger, František: Nacisté chtěli poněmčit polovinu Čechů. Právo, Novinky.cz 25. 6. 2015. www.novinky.cz/kultura/373315-detlef-brandes-naciste-chteli-ponemcit-pulku-cechu.html
  • Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat. Arndt-Verlag, Kiel 1994
  • Frank, Karl Hermann: Projev K. H. Franka o říšské politice v Čechách a na Moravě na jednání vysokých představitelů správy a NSDAP Sudetské župy v Karlově Studánce 28.–30. 3. 1944. Národní archiv ČR, číslo fondu 1464, název fondu: Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha, značka fondu: NSM – bývalý fond SÚ MV č. 110, původce: Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110–9/5
  • Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
  • Heinemann, Isabel: Rasse, Siedlung, deutsches Blut. Das Rasse- und Siedlungshauptamt der SS und rassenpolitische Neuordnung Europas. Wallstein Verlag, Göttingen 2003
  • Kárný Jaroslav, Milotová, Jaroslava: Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Tisková a ediční propagační služba, Praha 1991
  • König-Beyer, Walter: Denkanschrift über rassenpolitischen Verhältnisse des böhmisch-mährischen Raumes und dessen Neugestaltung. 23. 10. 1940. Národní archiv, fond 1005 Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě – Dodatky II, inv. č. 89 Rasseamt C/3, karton 56
  • Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012
  • Novotný, René: Obraz Čechů v německé rasové nauce a nacistické rasové ideologii. In: Theatrum historiae 13/2013. Ústav historických věd. Fakulta filozofická. Univerzita Pardubice, Pardubice 2013
  • Schicha, Kerstin; Metzing, Frank: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main, 1995
  • The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i. e. Nazi Governor and Hitler’s Representative in Czech Lands). Czernin Palace, Prague October 2, 1941 (legalized transciption of the original text incl. original errors). SÚA, fond ÚŘP – d, kart. 53., www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/dokumenty/projev_reinharda_heydricha_o_planech_na_1.html

KRYSTLÍK: V debatě s panem Pecinou jste tvrdil, že vyhnání německého obyvatelstva z ČSR byla nezbytnost. Zdůvodněte tedy onu nezbytnost, když většina zemí si své Němce po druhé světové válce ponechala a nevyháněla je!

ŽÁK: V roce 2002 otiskly Neue Zürcher Zeitung stručnou informaci o knize Detlefa Brandese Cesta k vyhnání 1938-1945. Věta Die Rechtswidrigkeiten, die die Nationalsozialisten begangen hatten, ließen, so Moll, nicht zu, die Deutschen in diesen Ländern weiter siedeln zu lassen (překlad níže), shrnuje důvody, proč byl odsun podle mého názoru nutný. K tomu dodávám anotaci k další knize Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit, v níž se pan Krystlík může poučit o nacistické národnostní politice v českých zemích. Volím svou odpověď záměrně tímto způsobem jednak proto, že se závěry Detlefa Brandese souhlasím, takže pokud mne pan Krystlík obviní z českého nacionalismu budeme v tom dva, jednak proto, že to je nejrychlejší způsob, jak na jeho otázku, kterou podle mne vůbec nemyslí vážně, a chce ji jen použít pro svou exhibici, můžu odpovědět.

Na závěr „debaty“, o které mi bylo od počátku jasné, jak dopadne, bych rád uvedl. že podle mého názoru pan Krystlík česko-německému dialogu opravdu neprospívá. Já jsem se mýlil v hodnocení řeči K. H. Franka v Karlově Studánce. Pan Krystlík argumentuje, že Himmler a Frank výrazně snížili Heydrichův odhad, kolik Čechů bude po válce třeba odsunout a zlikvidovat, a upřednostňovali poněmčení. Zabít se mělo jen pár procent žádná genocida! Ti cimprlich Češi si vlastně nemají na co stěžovat! Jenom je čeští nacionalisti straší. Tak si představuji, jak v neodsunutých Sudetech na toto téma probíhá plodný česko-německý dialog. „Já jsem Ti říkal Karl, že je Himmler lidumil. Vždyť jich chtěl nechat zabít ani ne procento!“ Tedy v takovém případě se hrdě hlásím k českému nacionalismu.

KRYSTLÍK: Jak jsem očekával, tak páně Žákova odpověď i na druhou otázku je argumentačním debaklem. Argument z Neue Zürcher Zeitung citovaný panem Žákem: „Protiprávnosti, kterých se nacionální socialisté dopustili, nepřipustily, podle Heinze Molla, aby Němci v těchto zemích i nadále sídlili,“ je nepravdivý, protože nevysvětluje, proč Francie, Belgie, Dánsko, Rumunsko, Itálie své Němce nevyhnaly, Maďarsko asi jen jednu čtvrtinu z nich a Holandsko vyhnalo necelé čtyři tisíce z asi 150 – 170 tisíc Němců v zemi.

Anotace k Brandesově knize Germanizovat a vysídlit v Kosmas.cz, kterou pan Žák mně doporučuje k poučení, neodpovídá obsahu knihy. V rozporu s textem knihy se v ní lživě uvádí, že „rasová kategorizace měla vymezit obyvatelstvo vhodné k asimilaci… zbylí, rasově nestravitelní´ měli být po skončení války odsunuti na východ a tam eliminováni“. D. Brandes ale ve stejné knize uvádí, že vystěhování na východ hrozilo 0,015 % české populace, tedy přepočteno 3 Čechům z 20 tisíců, přičemž o jejich eliminaci nepadlo ani slovo. Další lež v anotaci Kosmasu: „Brandesova kniha je pro českého čtenáře velmi cenná tím, že na základě archivních údajů detailně a věcně informuje o průběhu a rozsahu vyvlastňování a odsunu českého obyvatelstva po záboru Sudet.“ To je v rozporu s pravdou, protože Češi z odstoupených území vyháněni do zbytkové ČSR nebyli, movitý majetek si mohli odcházející vzít s sebou, nemovitý vyvlastňován nebyl a výnosy z něho jim byly zasílány do protektorátu. (Teprve v pozdějších letech bylo vyvlastněno 16 % půdy přidělené Čechům na základě nespravedlivého národnostního klíče meziválečné pozemkové reformy.)

Patrná je i nová taktika české oficiózní historiografie: Když už Brandesova publikace vyšla česky, tak je třeba alespoň změnit originální název, aby čtenáři sugeroval něco jiného. Český název Germanizovat a vysídlit neodpovídá originálnímu Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme, tedy Přenárodnění, přesídlení, rasová inventarizace.

U člověka, který zastával vysokou politickou funkci jako Václav Žák – byl místopředsedu České národní rady (ČNR) – a který dodnes jako šéfredaktor časopisu LISTY ovlivňuje české veřejné mínění, je obzvláště odporný pokus o hloupý český vtip v závěru jeho poslední odpovědi. Je velmi smutné přihlížet, jak panem Žákem – a společně s ním s naprostou většinou české populace – cloumají dodnes národní české pudy zabraňující jim racionálně uvažovat. Kdo podle slov pana Žáka „neprospívá česko – německému dialogu“? Já snad, který se drží doložitelných faktů, nebo pan Žák, který opakuje české historické bludy?